Studna - Spis Jelínkovi

Když zazní Studna, čtenáři vytane na mysli rodinná tragédie, která vešla do celonárodního povědomí díky seriálu Třicet případů majora Zemana. Jde o téma stále živé, jak potvrzuje i současné televizní zpracování.

Jaká je ale pravda o hrůzné noci ve středočeských Vonoklasech, o tom, co k ní vedlo, a o skutečnostech, které následovaly? Jaké byly osudy hlavních protagonistů, manželů Marie a Stanislava Jelínkových a jejich syna, rovněž jménem Stanislav? Televizní ztvárnění si přirozeně vybírá jen to, co se hodí k dosažení zamýšleného efektu; je to logické a nikdo to nemůže kritizovat. Možná Vás ale překvapí, že podobný „výběr“ v roce 1968 zvolily i vyšetřovací orgány.

Toto zjištění je jedním z klíčových bodů knihy. Ilona Vejvalková prokázala buldočí vůli, díky níž se dostala k utajovaným materiálům, a především k nečekaným zásahům do policejní práce. Ve světle jejích objevů se „jednoznačná a jasná pravda“ – totiž že otec zabil matku, nutil k sebevraždě či přímo chtěl zabít syna, a nakonec sám ukončil svůj život – hroutí jako domeček z karet.

Autorka nepředkládá jasnou verzi toho, co se oné noci ze 13. na 14. února 1968 stalo. Jen nám ukazuje, že i v tomto kriminálním případě, na první pohled čistě trestněprávním, hrál politický zájem na rychlém a rezolutním uzavření až překvapivě silnou roli.

Nemenší zásluhou je pak empatický pohled na hlavní aktéry. V citlivém podání, v němž se střídají faktografické a beletristické pasáže, vidíme otce, zkroušeného životními prohrami, obětavou matku, a především jediného přeživšího: syna, který svůj fyzický hendikep vyrovnává intelektem hraničícím s genialitou. Ti tři se dlouhá léta pohybovali v „minovém poli“ rodiny uzavřené do sebe a obklopené nepřátelským sousedstvím. Výbuch šíleného násilí, ve kterém hraje studna podstatnou roli, nenastal zničehonic a náhodou. Nezvladatelné napětí, domnělé i skutečné křivdy a nekonečné boje se světem i se sebou samým, to vše neúprosně vytvářelo živnou půdu pro závěrečnou apokalypsu. A jen syn Stanislav mohl vědět, jak to všechno bylo.

Knihu můžeme číst se zatajeným dechem jako příběh tak otřesný, že snad ani není myslitelný. Avšak na druhou stranu do sebe jednotlivé dílky po celá desetiletí zapadaly s hrozivou samozřejmostí… A s nemenší samozřejmostí pak příslušné orgány vydaly „neotřesitelné“ vysvětlení a případ uzavřely.

Ilona Vejvalková touto „jistotou“ zásadně otřásla. Kromě vlastních úvah to dokládá četnými dokumenty, stejně jako rodinným svědectvím. Nechybí ani fotografická příloha, která čtenáře zavádí nejen na místo tragédie, ale i do dalších lokalit, kde se po zbytek života pohyboval inženýr Stanislav Jelínek. Oficiálně nevinný, mlčenlivý… a nakonec snad i smířený.