Spravedlivý růst

Rovné šance, efektivní reformy a prosperita širší společnosti jako lék na politickou strnulost  

Česko si udržuje spoustu drahých nespravedlností. Chudé děti mají malou šanci získat kvalitní vzdělání. Nízkopříjmové zaměstnance drtí daňový systém. Rodiče, cizince i předlužené vytlačuje legislativa z trhu práce. Veřejné systémy nemotivují ke zdravotní prevenci ani ekonomické iniciativě. Nic z toho už nemůžeme nazývat slepými skvrnami — přesto se nic neděje a statisíce lidí a celé regiony stále nedosáhnou na společný blahobyt. Česko kvůli tomu dlouhodobě stagnuje a ztrácí společenskou soudržnost. Geopolitická situace, stárnutí populace a klimatická krize před nás přitom staví mnohem závažnější výzvy. 

Sociolog Daniel Prokop ukazuje, že potřebujeme spravedlivý růst. Česko poroste, jen když do prosperity spravedlivě zapojí všechny obyvatele. Zároveň musí překonat samospád, jímž se dnes řídí veřejné systémy. Část lidí se v nich ztrácí, zbytek využívá jejich mezery a slabiny a politika jen udržuje společenskou strnulost. Kniha Spravedlivý růst ukazuje hloubku zdejších problémů a zároveň detailně popisuje datově podložené reformy daní, sociálního systému, vzdělávání, ale i samospráv či zdravotní prevence, které by Česko posunuly k prosperitě pro všechny. 

Od autora bestselleru Slepé skvrny.

–––

Spravedlivý růst v mnohém rozvíjí knihu Slepé skvrny. Je snad poučenější, rozhodně komplexnější — a často odvážnější v popisu strukturálních kořenů našich problémů. Název Spravedlivý růst jsem zvolil záměrně. Kniha se nechce schovávat za metafory a utápět se v negaci, co vše nefunguje. Na každý popsaný problém nabízí či diskutuje konkrétní řešení. Proto s ní různí čtenáři v různých částech nemusí souhlasit. A to je dobře. Produktivní spor totiž potřebujeme. Jednou z hlavních chyb české veřejné debaty posledních dekád je, že jsme natolik unaveni neustálými personálními spory a permanentní kampaní a osočováním, že do skutečně podnětných konfliktů o podobě klíčových reforem se již nikomu nechce. Politické a sociální střety se přelévají do impotentních koryt kulturních válek, z nichž marginální politické strany vytěží potenciál dostačující k ohrožení liberální demokracie. V klíčových otázkách jako reforma vzdělávání jsme se zase obavami pojmenovat věci přesně a jít do obsahového sporu vmanipulovali do zdánlivého konsenzu — ten se však rozsype, když dojde na skutečné reformy, protože domnělá shoda nedává reálné zadání, jak věci měnit.
— ukázka z knihy