Náměsíčníci

Moderní gotický román, silný jako podzimní středomořská bouře… 

Když Evelyn a Richard koncem sezony přijíždějí prožít líbánky na zapadlý řecký ostrůvek, stále se vzpamatovávají z překvapivého průběhu vlastní svatby. K dusivé atmosféře nemalou měrou přispívá i podivné chování majitelky hotelu Isabelly, která má oči jen pro Richarda, zato Evelyn odmítá splnit byť to nejobyčejnější přání. Navíc všichni neustále mluví o „náměsíčnících“, manželském páru, který na ostrově utonul při velké podzimní bouři téměř přesně před rokem. 

Co mělo být pro Evelyn a Richarda sluncem zalitou svatební cestou, to se začíná plíživě měnit v noční můru. A nyní se velká bouře opět blíží a během jediné noci vyplouvá na světlo řada temných tajemství. Osudy turistů a místních se nenávratně proplétají a čtenáři i samotné postavy příběhu si musejí stále znovu klást znepokojivou otázku: Co se vlastně stalo? 

Ponurý, podivný a zároveň velmi zábavný román, který řeší naléhavé otázky vztahů, sexuality a nejstrašnějších lidských tajemství. 

–––

Thomasová utkala spletitou tapiserii temného a tajemného potěšení. Pokud se na knihu podíváte s odstupem, zjistíte, že je to dokonale vystavěný skvost, ale při čtení toužíte jen obracet stránky a nedočkavě hltáte každou následující.
— The Bookseller 

Fantasticky napínavé… tato fikce jede na plné obrátky.
— The Guardian 

Ulíznutý panoptikář seděl v tmavém rohu v zadní části obchodu na barové stoličce a ostrými kleštěmi zakrucoval kus drátu. Na pultě před ním stála napůl hotová ptačí klec, jaké jsme tu viděli v každém obchodě a restauraci — ty, ve kterých drží stehlíky. Za jeho zády stála police s hromádkami dokumentů svázaných provázkem. Vypadaly jako starodávné archivní složky nebo sbírky milostných dopisů. Přesně takové měla Isabella ve Ville Rosa na sekretáři ve vstupní hale a v ostatních pokojích, těch s postelemi s nebesy. 

Ale teď jsem si všimla, jak sebou ten panoptikář trhl, jen docela nepatrně, když se o něj Isabella otřela, protáhla se kolem až příliš blízko, přišlo mi. Mužíček zaklapl bronzovou přezku starožitné aktovky a odspěchal přes dvůr ke svému skútru. Isabella se na okamžik zastavila u sekretáře, ale co dělá, jsem neviděla. Skútr se odřítil pryč. 

Isabella vyšla z domu. 

„Dobré ráno,“ pronesla s úsměvem určeným tobě. Jako bychom s ní před chvilinkou nemluvili nahoře na terase, jako bychom se dnes ještě vůbec neviděli.
— ukázka z knihy