Mezigenerační učení

Mezigeneračnost je jedním z nejpřirozenějších aspektů učení, jež nás provází po celý život. Jsme zvyklí, že mezi učícím se a tím, kdo učí, je často výraznější věkový rozdíl. Obecně se předpokládá, že právě tento rozdíl zajistí dostatek informací, podnětů a zkušeností, jež mohou učícího se obohatit. V této knize se snažíme tuto „samozřejmost“ mezigeneračního učení zproblematizovat. Ukazujeme, že učební situace, v nichž se setkávají lidé z odlišných generací, jsou specifické v řadě ohledů: z hlediska obsahů učení, aktivity jednotlivých aktérů při poskytování a přijímání učebních podnětů, různorodostí učebních situací a příležitostí k nim. Aktéři mezigeneračního učení musí čelit různým výzvám, ale zároveň si mohou odnášet specifické benefity. Tuto specifičnost rozkrýváme v rovině teoretické, ale zejména empiricky výzkumem mezigeneračního učení v různých sociálních prostředích: ve škole, na pracovišti a v komunitách.