Komnata bez oken

Nemrtvý kníže Vlad, rozhodnutý stáhnout se z lidské společnosti a opustit dvorský i válečný život, netouží po jiném, než uchýlit se do samoty na své milované dračí hnízdo – Poenari. Brzy ho však stihne zpráva, že knížecí kurýr je na smrt poraněn, takže dědičný úřad musí přejít do rukou nejmladšího potomka rodu. Nikdo však netuší, jak brzy a jak velice jeho příchod zamíchá poklidnou hradní atmosférou. Nestává se tak často, aby byl i sám vojvoda Vlad nadobro vyveden z rovnováhy… Do toho všeho přijme – ne tak docela dobrovolně – pohostinství na jeho horském sídle medikus samotného arcibiskupa, aby se zde zhostil jistého delikátního úkolu. Panu Minzillovi, Vladovu věrnému strážci, z toho jde hlava kolem. Zvlášť když se ještě nečekaně objeví knížecí stavitel, starý italský mistr, který kdysi pozvedl Poenari z trosek… 

Ve věži, která byť poničená a zbořená, se ke karpatskému nebi tyčí dodneška, je skutečně jedna komnata, v jejíchž zdech není ani jediné okno. Dnes do ní padá světlo dávno probořenými krovy, ale před staletími v ní musela být tma hluboká, hustá a tajemná. Taková, v níž se vzpomínky vlnily jako řeka. A její tichý obyvatel jim naslouchal…