Být normální je na hovno

Co je to normální? Jsem normální? A vy? A kdokoliv z nás? Všichni jsme obklopeni institucemi, systémy a kulturními zvyklostmi, které vyžadují normálnost. Všichni si musíme vybudovat život a své vlastní já navzdory přísným soudcům zavedené teorie normality.

Chci, abyste byli připravení. Chci, abyste věděli, jak žít a být úspěšní ve světě, který vám v určitou chvíli sdělí, že nejste normální kvůli tomu, jak vypadáte, koho milujete, jak se učíte, jak se cítíte, jak se chováte nebo v co věříte. Chci, abyste věděli, že normálnost je problém, se kterým je třeba bojovat...

Jonathan Mooney na základě vlastních zkušeností i odborných názorů a příběhů lidí popisuje svět, kterému vládne „normálnost“ a který ubližuje.

Svým myšlením vybočoval už jako dítě. Byl hyperaktivní, trpěl dyslexií a číst se naučil až ve 12 letech. Tvrdili mu, že jednou bude maximálně obracet hamburgery. Přesto vystudoval prestižní univerzitu a stal se z něj spisovatel. Jeho pohled na svět se zásadně změnil, když si uvědomil, že problém není v něm, ale v systému a běžném pojetí „normálnosti“.

V knize zkoumá, co pro děti i dospělé znamená, když se odchylují od normy a když jsou lapeni v prostředí, které je škatulkuje, ztrapňuje a dává jim tvrdě najevo, že problém je v nich. Mooney ale tvrdí, že pokud změníme pohled na rozmanitost, schopnosti a postižení, můžeme tím spustit revoluci.

Jeho hrdinou je Michel Foucault, Jacques Derrida i jiní filozofové, naučil se číst ve dvanácti letech a dodnes to občas drhne, v dětství prožil přehršel zážitků, které bychom si nepřáli, aby zažily naše děti.

Prošel mnoha hodinami psychoterapie, aby porozuměl tomu, že „odlišnost je skutečnost“ a „díky svým odlišnostem je cenná lidská bytost“. Dnes už ví, že problém nebyla jeho dyslexie, ale „dysučení“, tedy pedagogické přístupy, které uměly pracovat jen se svým pojetím toho, jak vypadá a chová se „normální“ žák, který, vzato do důsledků, pochopitelně neexistuje.

Kniha s provokativním názvem obsahuje bezpočet provokativních myšlenek, dojemných i děsivých příběhů, odkazů na odbornou literaturu a různorodé studie i filozofické spisy, ale i laskavost a odhodlání vystoupit ze zajetých kolejí a ukázat si, jak je to pro nás všechny důležité.

Nejde o odbornou literaturu, přesto by se hodilo, aby si ji mnozí odborníci přečetli. A rozhodně se hodí do knihovny všech rodičů, kteří přemýšlejí, jak se popasovat s výchovou svých dětí, které se mnohdy nechovají zrovna tak, jak by rodiče očekávali nebo potřebovali.

A pokud hledáte argumenty, abyste svému okolí ukázali, proč má inkluze smysl, také je tu najdete. Ani nemusíte číst mezi řádky. Jen možná čtenáře vyděsí, kolika dětem a mladým lidem jsme ublížili a ubližujeme, když si myslíme, že víme, co je normální.

Knihu vřele doporučuji.

— doc. PhDr. Lenka Krejčová, Ph.D.

autorka publikací o specifických poruchách učení Katedra psychologie, Filozofická fakulta, Univerzita Karlova, DYS-centrum Praha, z. ú.